TATRACON - letná scifistická dovolenka pod Tatrami 
 

Istrocon Martini 2003 - deník špiona 016 (Miles Teg)

Pátek 12. 9.

   Na letošní Istrocon jsem se připravoval poctivě. Moje pořadové číslo přihlášení bylo 6, renegáta PeSa jsem se Stopařovým průvodcem masíroval už od jara, a když mi s konečnou platností sdělil, že nikdy český dabing nedodělá, domluvil jsem promítání originální verze s českými titulky se známý Čechem ze Žiliny, Pavlem Kudrysem. Každoroční test Pochmurné neděle jsem sestavil na vysokoškolské úrovni – co se formy týče – a těšil jsem se na hladký a příjemný průběh. Ale co čert nechtěl; týden před odjezdem se mi zanítil kus levého stehna a musel jsem pod skalpel. Když mi den před odjezdem čistili ránu, skoro jsem nedošel domů. Naštěstí jsem měl další čištění domluvené až na pondělí a víkend jsem měl zůstat doma. Jenže jaký je rozdíl mezi poposedáváním a válením na gauči před videem doma a tou samou činností (snad kromě toho válení) na Istroconu? Ze zdravotního hlediska minimální, ale ze zábavného dost podstatný, což rozhodlo spolu s faktem, že Pet jela do Blavy autem a slíbila mi přední sedadlo.
   Vyrazili jsme z Brna kolem půl dvanácté. Cesta proběhla bez větších potíží, jen mi bylo líto tří kamarádů na zadních sedadlech – Marvina, HT a Dany Krejčové. Kdo zná obě dámy, které jsou krev a mlíko, dovede si představit, jak se tam museli mačkat. V Bratislavě všude vlály slovenské a vatikánské vlajky a na každém významném rohu stál policajt. Kolem jednoho, který hlídal křižovatku poblíž jugoslávské ambasády, jsme projeli asi čtyřikrát při tradičním bloudění. Po páté jsme se u něj zastavili a já se československy zeptal, kde je Drotárska cesta. Navedl nás a hned potom se nechal vystřídat.
   Na prezenci, kde letos vůbec nebyla fronta, jsme potkali Silvera s tradičním šátkem na hlavě a jednou dívkou z jeho harému. Nemá smysl si pamatovat jejich jména, pořád se to mění. Marvin měl pokoj s Piterem, takže jsem byl nadbytečný, a když se mě recepční zeptala, s kým chci být ubytován, odpověděl jsem otázkou: „A jaká je nabídka?“ „ee…hmmm… Girovský…“ „Beru!“ a šel se ubytovat na 419. Bylo zamčeno a na dveřích lístek „Kľúč na 416“. Když jsem tam zaklepal, ozvalo se ženský hlas: „Ďalej“, na což jsem odpověděl vrčením, protože zvenku jsou na všech dveřích koule. Otevřela mi vtipná Saša Pavelková; kromě ní tam byl Rasťo Weber, jeho krásná sestra Freya a taky Jožo Girovský, kterému jsem oznámil radostnou novinu, že jsme spolubydlící (druhý den se už tak spokojeně netvářil, protože jsem „v noci“ chrápal).
       
   14:00
   Po vybalení věcí byl akorát čas zajít na Holopalubu, kde ve dvě mělo začít promítání Stopařova průvodce po Galaxii v originále s českými titulky. Začali jsme asi o půl hodiny později, protože nachystané reprobedny prostě nefungovaly. Když Krtko přinesl náhradní, zjistili jsme, že funguje jenom jedna, takže některé repliky vypravěče – pasáže z elektronické knihy – nebyly slyšet, pouze jela muzika na pozadí a české titulky. Naštěstí dialogy fungovaly stoprocentně. Pavel Kudrys tedy odvysílal jen dvě z původně plánovaných tří epizod šestidílného seriálu a zbývající čtyři epizody měly přijít na řadu od jedenácti večer. Seděl jsem vedle Pavla, představil jsem se jménem a prohodili jsme pár technických poznámek, ale až na chodbě u mého pokoje, kde mě potkal po promítání, mu došlo, kdo vlastně jsem. Domluvili jsme se, že zajdeme na pivo, a já si skočil na pozdní oběd do hotelové restaurace. Měli istroconské zjednodušené menu, což bylo šest hlavních chodů a tři přílohy – kombinací na tři dny víc než dost. Pravda, byly to trochu malé porce, ale člověk moc energie k popocházení a posedávání nepotřebuje. Ján Žižka naproti mně si dal přírodní kuřecí řízek s hranolky a jak mu chutnalo.
   U baru jsem opět našel kamarády z klubu, seděli jsme u stolu a pozorovali okolí. Zahlédl jsem Jomba Litotriptora, což není název nového druhu dinosaura, ale kamarád z loňského nultého Vínoconu. Velmi nás zaujal korzující Peťo Pavelko ve svém černém koženém modelu, který se vyznačoval zipem vzadu, přikrytým koženou zástěrou, a páskem, upevněným mezi koleny. Hypotéz o funkci padlo mnoho, ale žádná se nehodí zveřejňovat. Když jsme si s Marvinem dali panáka zlatého Bacardi (jediné slušné pití v baru kromě Chivas Regal), zastavil se u nás Tunelář. Marvin ho chtěl původně potěšit pozitivní zprávou ohledně kauzy Dracon X Fénixcon, ale než se k tomu dostal, skočil mu do řeči Tunelář s nějakou poznámkou, na kterou byl Marvin nucen zareagovat a než jsme se nadáli, Tunelář hulákal jak indián na válečné stezce a Marvin letos podruhé použil výraz „hňup“, což je u něj známkou nejvyššího rozčilení. Jestli znáte novelu Strugackých „Miliardu let před koncem světa“, tak Tunelář je jako Vajngarten, když má všechno zaškatulkované.
   Bar byl k večeru před slavnostním zahájením slušně zaplněn, namátkou vyberu – Gudrun a Keplík, páter Silver se sestrou, Freya a Ďuro, prezident Rampas s chotí, Vlasta Talaš s Michelle, Marchlík a Popiolek. Včielka chodila ve skvělé masce stařenky Oggové, ale osobně si ji tak hnusnou opravdu nepředstavuji. Robert Pilch prohlásil cosi nelichotivého o veverkách… nebo že by to byl Veverka? U stolu jsme si s Pet, HT a Marvinem udělali takový malý alkoholický brainstorming – když nahradíte při dívčích zápasech v bahně tu zdravotně nezávadnou sračku hektolitrem šodó, dostanete buchtičky s krémem.
       
   18:00
   Cestou na slavnostní zahájení na Hlavní palubě jsem potkal Martinu Pilcerovou, objali jsme se s úsměvem, protože jsme se rok neviděli. Je pořád krásnější, blonďatější a voňavější. Úvodní show se trochu opozdila a zatím se fanové v sále bavili máváním či ksichtěním do videokamery vpravo na pódiu, která promítala na velké plátno. V jednom kuse se různí kameramani vraceli záběrem na nenápadnou dvojici ve druhé řadě – velmi pěknou jemnou brunetku a jakéhosi tuctového vysmátého mladíka s nagelovaným ježkem. Z toho týpka se až při představování vyklubal hlavní host conu, herec Craig Parker, představitel elfa Haldira z Jacksonova Pána Prstenů. Na plátno pak začali promítat reklamy na Martini a po krátkém polopovedeném dialogu na lavičce se k chlápkovi v dlouhém koženém kabátě přidaly čtyři pružné krásky a ve stylu Matrixu všichni zatančili krátké číslo, které bohužel končilo nešťastným zmizením tanečníků z placu, takže jsme jim ani nemohli pořádně zatleskat – učinil jsem tak aspoň já, když po skončení zahájení procházeli kolem mne vedle recepce. Úsměvy na tvářích prozrazovaly, že je to potěšilo. Aspoň jeden dobrý skutek denně, che che. Na slovenskou premiéru Equilibria jsem nezůstal, i když je to dobrý film; špatně se mi sedělo a navíc jsem to už viděl.
   Kamarádi dostali hlad a že prý půjdeme do pizzérie. Victor i já jsme upozorňovali, že venku fouká silný vítr a prší, ale naše varování nikdo nebral vážně. Naše cesta skončila před hlavním vchodem. Já osobně bych to mrholení přežil, ale ostatní si ještě pamatují bouřku před dvěma lety, takže jsme se vrátili a zašli opět do hotelové restaurace.
   Na Velitelském můstku jsem si půjčil izolepu, abych mohl na dveře Omegy13 přilepit barevný plakát, zvoucí na náš nedělní test, ale během conu ho vidělo velmi málo lidí, protože se ty dveře otvírají k boční zdi. Chvíli jsem pozoroval Haldira na můstku, jak podepisoval mladičkým fanynkám všechno možné (ale žádná si ho nenechala podepsat jako Pet Mosťáka). Martina Pilcerová studovala svůj časový rozpis a posteskla si, že je už děsně unavená – malovala včera do dvou v noci.
   Navštívil jsem Melkorovu čajovnu naproti můstku a dal si Daarjeeling Oolong. Při studování menu jsem objevil popis Lapsang Souchong, o který se nemůžu nepodělit: „Čierny čaj údený nad dymom borovicového dreva. Charakteristická silná dymová chuť. Obľúbený nápoj Sherlocka Holmesa, Melkora, Jana Žižku a scifistov z Brna.“ Kousek vedle seděl nějaký chudák, co hlídal letošní Istrony. Když přišel Maxon, který je vyrábí, postěžoval si, že mu v tom letošním letním horku špatně schnul lak, a zajímal se, jak jsou lepené dohromady. Hlídající mladík lamentoval, že je dostal dnes ráno a neměl čas shánět správné lepidlo, takže to lepil jen sekundovým a teď se modlí, aby to vydrželo. Asi vzýval špatné bohy, protože při sobotním předávání se jeden Istron na pódiu rozložil. V tom má určitě prsty papež.
   Vychutnávaje čaj, zmeškal jsem začátek první velké Haldirovy show. Jako obvykle překlad nestíhal Haldirovy akční a rychlé odpovědi, ale naštěstí dost lidí umělo anglicky a zbytek, který ničemu nerozuměl, se smál s nimi. Jeden citát za všechny: „V druhém díle Pána Prstenů není žádný Helmův žleb… eee žádní elfi v Helmově žlebu.“ Craiq Parker je dobrý showman, pohybově nadaný, pohotový, skoro takový formát jako Ted „Joxer“ Raimi. Byla to dobrá trefa na hlavního hosta.
       
   21:30
   Martin Králik moderoval Večer slovenskej fantastiky v místnosti Roklinka. Po Haldirově show se na místo dostavily hlavní hvězdy – Alexandra Pavelková, letošní vítězka CKČ v povídkách a držitelka Mloka a Jozef Girovský, vítěz soutěže Poviedka 2003, což je mainstreamová celoslovenská literární soutěž. Saša a Jožo mají odlišný názor na stav slovenské fantastiky – Jožo si myslí, že je nejlepší za poslední léta, a Saša zase, že je na tom hodně špatně. Oba mohou mít pravdu. Sašina argumentace se opírala o počty původních slovenských SF knih, což bude hodně málo, vždyť i ona své dvě poslední knihy vydala v České republice a v češtině. Jediná cesta, jak na Slovensku publikovat povídky z našich žánrů, je časopis Fantázia a samozřejmě internet, kde se ale peněz moc nedočkáte. Sašin vydavatel Libor Marchlík pak přišel se svou teorií o velikosti SF trhu na Slovensku, který je kvůli počtu obyvatel pod hranicí, kdy se vyplatí knihu vydat. Česko je dvakrát větší a trh proto domácí autory umožňuje vydávat. Smutný závěr diskuse.
       
   23:00
   Od mých slovenských oblíbenců jsem utekl na promítání čtyř zbývajících dílů Stopařova průvodce. Na začátku byla Holopaluba plná, ale postupem noci se lidé pomalu vytráceli, až nás na úplný závěr o půl druhé bylo asi deset. Částečně za to může taky ten pitomec, jehož jméno nechci znát, co vpadl do sálu o půlnoci a vyděsil lidi, že už budeme končit, což jsem vzápětí venku probral s Heňkou a Ivanem a dementoval to. Ten magor, který měl asi na starosti techniku ve Strojovně a okolních místnostech, si dokonce dovolil přerušit Františku Vrbenskou v Omeze13, načež to šla Heňka honem uvést na pravou míru a toho snažílka odkázala do patřičných mezí. Holt na někom se ty pořadatelské tlaky podepsaly víc než na jiných. Po skončení promítání jsem chvíli hlídal techniku a pomáhal Krtkovi uklízet místnosti.
   Jelikož se mi nechtělo spát, zašel jsem na bar, kde jsem potkal Mirku Páričkovou a dali jsme řeč. U vedlejšího sloupu jsem zpozoroval Pitera, jak si povídá s vnadnou blondýnou, ale nebyl na ni sám, poletovali kolem ještě další trubci včetně Randalfa, který pak tutéž blondýnu vyprovázel ven. Zdeněk Žák, se kterým jsme na Tatraconu vítali slunce, mi poručil karpatské brandy, což je levné pití někde mezi koňakem a fernetem a kupodivu docela ujde. Kolem třetí ráno, kdy bar zavíral, se zrodila myšlenka uspořádat u někoho roompárty. Z noční Bratislavy za mobilní navigace Mirky se vrátil její kámoš Lopez (stejně třikrát zabloudil) s lahví karpatské brandy a během hodinového houfování, ztrácení a nalézání lidí (šli jsme z baru a střízlivý nebyl nikdo) jsme zakotvili u Zdeňka na pokoji ve čtvrtém patře hotelu. Dodatečně se omlouvám všem probuzeným za rámus, to jsme se jen po chodbě proháněli na vozíku na kufry. Lopez, Mirka, Mário, Zdeněk a já jsme tvořili stabilní základ párty, na chvíli pobyl Mio Butora, Šimon a další. Při hledání Melkorovy alternativní (a jistě lépe zásobené) roompárty (vlastně nevím, jestli vůbec byla, s jistotou byla ze soboty na neděli) se na skok zastavila Františka Vrbenská, Martina Pilcerová, Gudrun s Keplíkem a Grorem a Edita Dufková. Když padla brandy a začalo se s normálním fernetem, přestal jsem pít, jelikož jsem ucítil plnou klapku. To už bylo kolem půl šesté, Mirka se Zdeňkem si zrovna cosi špitali pod peřinou (oblečení) a tak jsme přirozeně vypadli spát do svých postelí. Jožo mi nechal klíč zvenku, abych mohl bez bušení vejít, přece jen je to muž vysoké inteligence, který rád spí nepřetržitě.


Sobota 13.9.

   Vstávání se kupodivu obešlo bez bolení hlavy, jen jsem prošvihnul SFingo o půl jedenácté. Když jsem ze sebe udělal člověka – je to obtížné, když se nesmíte sprchovat – a zvažoval, co si dám v poledne ke snídani, odchytili mě kamarádi z Pochmurné neděle a šli jsme konečně do pizzérie kousek od hotelu. Snědl jsem velkou masovou pizzu a zvládl bych i dvě, ale držím dietu. Během jídla přišli ještě Mikuláštíci, Vlado Ríša s doprovodem, skupina z Laseru a další fanové, pizzérie si už vybudovala mezi návštěvníky Istroconu dobrou pověst.
   13:00
   Andrea Ullagová alias Padmé (tradičně v bojové bílé) měla přednášku „Alec, Ewan, Obi-Wan“ na Holopalubě, pojednávající o obou hercích prozatím pěti Epizod StarWars a jejich postavě. Měla to dobře připravené a používala spoustu obrázků, takže jsem se dozvěděl leccos zajímavého a navíc pár drbů z připravované Epizody 3 – kdo koho má zabít, kdo s kým, kdo proti komu a podobně. Při té příležitosti jsem si vybavil dokument o režisérské éře Hollywoodu 60.-70. let, kterou ukončilo „veleúspěšné béčko StarWars“, po kterém už filmová studia až do dneška zadávají režisérům, jaký film potřebují natočit, aby vydělal. Z přednášky Andrey mi v paměti utkvěly tyto pasáže: „… Lucas je hodně ujetej na děti…“ a „Neumím si představit, jak třináctiletý Boba Fett zabije v americkým filmu černocha.“
       
   14:00
   Saša Pavelková měla rychlokurz „Ako nepokaziť poviedku“ a předem varovala, že je to stejná přednáška, jakou měla na Parconu. Musela si prohodit místnosti s Ríšou a JWP, kteří měli ve stejném čase přednášku o českém Marku Stoneovi a tak se předem neinformovaní fanoušci obou táborů deset minut přelévali sem a tam. Nevím, kolik jich nakonec bylo na Stoneovcích, ale Roklinka byla narvaná. Vzhledem k tomu, že přednášku jsem již znal, sledoval jsem posluchače. Seděla mezi nimi spousta výborných povídkářů, kteří vůbec nelitovali možnosti přiučit se u konkurence – namátkou Zuzka Minichová nebo Edita Dufková.
   Saša skončila ve tři odpoledne a za hodinu měla mít spolu s Červenákem dvojitý křest jejich dvou česky vydaných knih. Přiložil jsem ruku k dílu a donesl část pochutin do vestibulu před Hlavní palubou, kde jsem pak tři mísy cukroví a zákusků strážil jako vlastní peníze. Než jsme se dočkali Juraje Červenáka, slavnostně převlečené Saši a taky opozdilého žrece Šimona, probrali jsme s Mirkou Páričkovou závěr roompárty (její verze se s mými informacemi mírně rozchází) a s Jirkou Popiolkem různé drby, jako například tu o brzkém konci Ikarie, což by někteří docela uvítali, ale byla by to velká ztráta. Obrození ano, ale pro likvidaci nejsem, i když Ikarii už rok nečtu. Samotný křest Zlomené přísahy a Černokněžníka provedl žrec Šimon, rozhazující po okolostojících zákeřně mák a sekající širočinou do zákusků. Pak se kobylky vrhly na jídlo a pití, z čehož jsem zachránil kalíšek medoviny a nečekaje na autogramiádu jsem se přesunul kousek vedle na křest první slovenské Plochozeme – Farby mágie. (Koupil jsem si ji a docela to ušlo.) Jan Kantůrek a slovenský překladatel Plochozeme Vladislav Gális měli předtím čtení z této novinky a křest už byl jen tečkou na závěr. Vlasta Talaš, vydavatel i slovenské verze, slíbil dva díly do roka a kdosi vedle mne smutně poznamenal, že než dojdou na konec řady, bude on v důchodu. Pak se začala chystat další Haldirova show a já zahájil ústup do baru.
       
   Letošní Istrocon byl pro mě osobně ve znamení párů – ať už starých, zaběhaných, nových nebo překvapivých. Největší šance vydržet mají podle mne Gudrun s Keplíkem, pokud si nezačnou lézt na nervy, a osobně fandím Michelle a Vlastíkovi, protože jsou dvojnásob smíšený pár – věkem a národností. Přísloví „trpělivost přináší růže“ na sto procent potvrdil Ďuro Červenák, letos na Istroconu konečně ruku v ruce s Freyou, sestřičkou Rasti Webera. Největším překvapením však pro mne byl fakt, že samotný Rasťo a Saša Pavelková tvoří pár nejen přátelský už několik let. Inu, občas člověk pro les nevidí stromy. Ještě jeden zajímavý pár se vyskytl, ale o tom trochu později.
       
   19:30
   Na Hlavní palubě začalo vyhlašování různých cen asi o půl hodiny později. Tentokrát jsem seděl vpředu na opačné straně, daleko od kamery a blízko k řečnickému pultíku, sesutý v křesle jako totální opilec, který už nevydrží ani sedět rovně. Pet mi radostně sdělila, že s Netopejrovým svolením potěžkala jeho kouli. Nevím, co na to řekla Katrin, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o gumovou kouli na pružné gumě, tak zřejmě nic. Prezident Slovenského Fandomu Martin „Šimon“ Schuster vyhlásil zbrusu novou Cenu Slovenského Fandomu s názvem Drak, obdobu českého Ludvíka, udělovanou na zasedání slovenských klubů (včetně českých hostů). Historicky prvním držitelem se stal Mio Butora za Tatracony – nejlepší volba. Časopis Fantázia vyhlásil výsledky soutěže Raketa 2002 za nejlepší povídku a uvedla je znělka v podobě části písně „Vítejte majore Gagarine…“. Ceremoniál předávání se moc nepovedl; pozvali pět finalistů, přišli čtyři a tři z nich tam jen postávali, dostali za nominaci kulový a zase odešli. Být na jejich místě, nakopu organizátory tam, kam je třeba, mohli dostat aspoň blbý diplom. Vyhrál Ďuro Červenák a druhý byl Michal Spáda, kterého připomínám proto, že první odstavec jeho nominované povídky „Pozostalí“ použila Saša Pavelková jako příklad výborného začátku jakékoliv povídky ve své odpolední přednášce.
   Vyhlášení a předávání cen Istron bylo jako vždy zlatým hřebem sobotního večera, vždyť o ní rozhodujeme všichni, kdo jsme hlasovali na webových stránkách Istroconu. Vyjmenuju jen některé – antologie „Ježíšku já… To nejlepší z let 2000-2001“, slovenská kniha „Miešanci 3A – Bremeno“, výtvarník Martina Pilcerová, vydavatelství Talpress a poněkud problematický vítěz Počinu roku – loňský Istrocon HP 2002. Bezesporu je to nejoblíbenější loňský con, ale hlasování na vlastních stránkách o tom, že jsme byli nejlepší, trochu narušuje objektivitu.
   Poté se začal sál pomalu vyprazdňovat, ale já jsem ještě zůstal na Cenu Eddieho Krígla, vyhlašovanou Netopejrem, a dočkal jsem se velkého překvapení. Cenu porotců sice vyhrála Lenka Petrová za povídku „Strach“, ale tentokrát se vkus hodnotitelů neslučoval s názorem Karla Petříka, který udělil Cenu nakladatele, považte, Janě Rečkové! Musím si rozhodně přečíst její práci, která musela spojit hnus a kvalitu. Hnusně kvalitní (říkají poražení soupeři), kvalitně hnusné (praví čtenáři).
   Výjimečně v restauraci se konal velmi speciální další program – křest nového CD Aleše Brichty „Anděl posledního soudu“ a zároveň stejnojmenné sbírky 10 povídek, inspirované povídkou Josefa Nesvadby. Aleš Brichta, sám zálibou scifista, sedl k mikrofonu vzadu v rohu, který imitoval pódium, vymotal se z umělých pavučin, nachystaných pro následující křest novinky Alvarez Perez, a zazpíval a zahrál na akustickou kytaru tři písničky. Je fakt dobrý, škoda jen, že ho sledovalo jen okolo čtyř desítek lidí. Pak spolu s Heňkou Galgociovou a pány Neffem, Procházkou a Ríšou pokřtili CD a knihu. Když jsem odcházel, všiml jsem si povědomé tváře v publiku – herečky Ljuby Krbové. Je stále stejně krásná a přitažlivá jako v době mé puberty, kdy pro mne představovala sexy symbol.
       
   21:00
   „Keď mŕtvi tancujú“–tucet nejlepších filmových tanečních scén podle Ďura Červenáka. Osobně bych řekl, že to byly taneční scény s přihlédnutím k bojovým (Jackie Chan a princezna Fiona kontra zbojníci Robina Hooda). Viděli jsme mimo jiné informační taneček „Kanaďanů“ z Dulocu nebo úchvatnou scénu tanečního pokušení z Legendy. Nejzajímavější byl náhled do indické kinematografie, která produkuje nejvíce filmů na světě (kam se hrabe Hollywood), a všechny tyto filmy v sobě obsahují videoklipy na národní i popové variace, které se většinou vůbec netýkají tématu filmu. Scéna z filmu Ašóka, kdy bitva byla přerušena erotickým popovým výstupem na plovoucím voru, aby film vzápětí pokračoval dalším krvavým masakrem, je nezapomenutelná. Seděl jsem v přeplněné Omeze13 na zemi vedle Edity Dufkové, která mi dala napít svého piva, když jsem předstíral smrtelnou žízeň. Má to u mě schovaný – žádný dobrý skutek nezůstane bez trestu.
       
   22:00
   V baru bylo dost natřískáno, podobně jako u Modrý ústřice. Chvíli jsem bloumal sem a tam po patře, koukal se na nevnímající pařany a uhýbal maďarským globuloidkám, které nekorzovaly, ale pobíhaly jak stokilové slepice po paprikáši. Nakonec jsem našel volné místečko u dveří na terasu, kde byl jakžtakž dýchatelný vzduch, a povídal si s Keplíkem o parconské jednoaktovce „Zajímavé časy na trollím mostě“. Keplík nápověda mi popsal zákulisí vzniku a problémů okolo, kdy mu někteří protagonisté vybouchli na poslední chvíli a museli být nahrazeni. Zrovna dívka, co hrála kobylu a mně se líbila nejvíc, se to učila pár dní před Parconem. S Gudrun jsme probírali moje špiónské grafomanství; podle ní bych měl víc psát recenze než reportáže. Jenže od zániku Marchlíkova RAMAXu nemám do recenzí knih tolik chuti; styl a myšlenka RAMAXu mi vyhovovaly nejvíc. Pak jsme s Marvinem procházeli vestibulem a objevili jsme vedle Mangovny výklenek, kde se promítala anime – první dva díly seriálu Full Metal Panic, svěžího sebeironického příběhu o agentovi supertajné organizace, který se vydává za středoškoláka na dívčí škole s úkolem chránit jednu ze studentek. Školní dívčí volejbalový tým je totiž tajnou psychickou superzbraní ve vývoji, o kterou má zájem KGB a další padouši. Je to výborná zábava ve stylu Charlieho andílků, ale prý pouze prvních šest dílů, pak to klesá na kvalitě. Z Hlavní paluby k nám během hodiny s Full Metal Panic doléhal smích a potlesk – fanové se bavili u hollywoodské scifi komedie s názvem Jádro.
   Někdy kolem půlnoci jsme s Marvinem zabloudili do prázdného výklenku vedle Strojovny, kde se loni odehrávaly křesty a letos byl nevyužitý, a povídali si na stále žhavější téma Fénixconu. Později se přidal loučící se Pavel Mikuláštík, který ještě v noci s rodinou odjížděl domů. Když jsme debatovali o oblíbenosti Istroconu, stručně to shrnul: „SÚZA je takový lepší Santon“, z čímž lze souhlasit. Jen bych dodal, že Istrocon spojuje výhody Draconu na Santonu s výhodami multipackového conu chotěbořského typu – jsou tu také některé oddělené programové bloky, ale všechny na jednom místě a snadno dostupné, plus nezanedbatelný komfort.
   Na pokoj jsme se vrátil kolem půl druhé a s Jožem jsme se ještě na HBO dívali na film „Ve stínu upíra“, ale většinu jsem už prospal.


Neděle 14.9.

   8:00
   Snídaně v osm ráno je sice příšerně brzy, ale kupodivu jsem v restauraci nebyl sám. Přede mnou snídal Ivan Aľakša, jen nevím, jestli byl vzhůru už nebo ještě. Pak se ve dveřích objevila Ljuba Krbová těsně následovaná Ondřejem Neffem; přišli evidentně spolu, což je rozhodně příjemná zpráva; předpokládám, že aspoň pro ně dva určitě.
   Kromě Hlavní paluby a Mangovny začínal nedělní program v 9:00 jen v Omeze13 – Horor test Pochmurné neděle, jak stálo v programu. S hororem měl tento test něco společného pouze poprvé, kdy ho sestavoval Piter, ale nemá smysl to vysvětlovat pořadatelům, stejně si tam zase napíšou „horor test“. Letos jsem ho dělal v podstatě sám a vyhrál jsem si aspoň s formou, když už obsah zůstal tentýž jako loni, co se témat týče – Strugačtí, Duna a filmy jsou vždycky. Letos vstalo plných sedm účastníků, i když někteří přišli omylem, ale už jsme je nepustili ven. Test mohl dopadnout v rozmezí -80 až +80 bodů a vzhledem k tomu, že se všichni dostali do rozmezí 10 – 30 kladných bodů, můžu prohlásit, že to všichni zvládli velmi dobře (což nemůžu říct o sobě, protože jsem svým asistentům HT, Pet, Marvinovi a Piterovi prohodil dvě hodnotící šablony a půlku testů jsme museli přepočítat). Zvítězil fan Havran, který si vybral jako cenu „velmi chutný vysokoenergetický černý gel; před, při a po výkonu“, vyhlížející jako pasta na boty. Druhý v SF testu a zároveň vítěz testu znalostí o klubu Pochmurná neděle byl Jožo Girovský, který si za SF část vybral můj africký macerát a obdržel klubové tričko a certifikát 2. nečestného člena PN.
       
   10:00
   V baru už bylo docela plno; Ivan Aľakša zrovna sháněl někoho na literární workshop Fantázie, protože Martin Králik nebyl k nalezení. Nakonec delegoval Včielku, která byla celý con opravdu pilná podle přezdívky. O půl jedenácté jsem zašel na Hlavní palubu, kde Marek „Hyena“ Eliáš napůl přednášel o SF v divadle a napůl si dělal alibi pro svůj další pořad, což bylo divadlo o upírovi a jeho oběti, nakažené AIDS. Rozloučil jsem se tam s Pavlem Kudrysem, kterého jsem celou sobotu míjel a na pivo nedošlo. Uvidíme za rok na dalším promítání Stopaře. Ve vestibulu na mě Mirka Páričková zavolala „Poď sa rozčúliť“, načež mi asi deset vteřin trvalo, než jsem pochopil, že jde o přesmyčku. Otec Párička mi dal na cestu panáka calvadosu, Mário a Šimon mi potřásli pravicí. Freya mi poslala zářivý úsměv zamilované dívky a stále zaměstnaná Heňka nás Brňáky při odchodu venku přehlídla jak trpaslíky, ale budiž jí to odpuštěno za hladký průběh Istroconu.
   Na zpáteční cestě jsme vyměnili Danu Krejčovou za Pitera, který si přiskřípl kouli do kufru auta – naštěstí jen tu gumovou na gumě, což byla na conu oblíbená hračka. Celou cestu do Brna s ní mrskal a nemohl přestat, řka, že je to návykové. Obvyklé vtípky o bílém prášku v malých igelitových pytlíčcích, které jsem měl mít zašité ve své ráně na noze, sice v celnících úsměvy nevyvolaly, ale správně usoudili, že jsme jen banda neškodných vtipálků a pustili nás přes hranice.
   Nerad končím kritikou, ale dožralo mě to, tak to musí ven. Součástí mých materiálů kromě jediné důležité věci – programu – byl také starší výtisk Fantázie z roku 2001, tématicky zaměřený na Pána Prstenů, zřejmě aby to korespondovalo s hlavním hostem. Normálně materiály ze všech conů hodím do šuplíku, abych je za pár let vyhodil úplně, ale tentokrát jsem si chtěl přečíst aspoň povídky ve Fantázii. Nalistoval jsem povídku Míly Lince „Skřeti“ na straně 41 a začal číst, abych zjistil, že její konec chybí spolu se stranou 43, 44, 13 a 14, prostě vypadl jeden arch. Věřím, že jde jen o omyl a náhodu a ne o záměrný pokus zbavit se kazového nákladu na úkor fanů. I přes toto faux-pass byl Istrocon opět jedinečný a skvělý a dokud budu mít na hotelové bydlení, nemůže se stát, že bych chyběl.

Miles Teg © Interkom 11/2003 (207)